Potřebujeme církev?

Církev jako společenství věřících je důležitá a užitečná z mnoha důvodů. Apoštol Pavel přirovnává církev k tělu a říká, že oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě,“ ani hlava nemůže říci nohám: „Nepotřebuji vás.“ A také napsal: „Kdyby celé tělo bylo jen oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jen ucho, kde by byl čich?“ Každý z nás je jedinečný. Máme určité vlastnosti, schopnosti, talenty. Ale nikdo z nás je nemá všechny, potřebujeme se navzájem jako části těla. Oko může vidět krajíc chleba, ale bez ruky z něj potřebné živiny nezíská. Jedině ruka jej uchopí a donese do úst. Církev je místem, kde si můžeme pomáhat navzájem, kde se doplňujeme. Bible představuje křesťany jako členy společenství, nikoliv jako poustevníky.

Apoštol Jan napsal, že Bůh je láska. A láska se uskutečňuje ve vztahu. Nemůžeme dost dobře projevit lásku někomu, s nímž nemáme žádný kontakt. Proto je tu církev, abychom si navzájem mohli prokazovat Boží lásku a aby se Boží láska mohla projevovat ve své rozmanitosti skrze jednotlivé věřící. Potřebujeme druhé, aby nás povzbudili, když klesáme, ale také, aby nás upozornili, když se vydáme po špatné cestě. Tak přijímáme a dáváme lásku i pravdu. Každý člověk má slepý bod, místo, kde nevidí dobře, kde se mýlí, kde mu chybí poznání a bez pomoci druhých je ztracen. Pomáháme si navzájem i v našem nedostatku, kdy přebytek jednoho pomůže nedostatku druhého, aby nikdo netrpěl nouzi a aby láska nebyla pouze ve slovech, ale v opravdovém skutku.

Když Ježíš učil apoštoly, jak se modlit, předal jim modlitbu Páně, která začíná slovy „Otče náš, kterýž jsi v nebesích“. I tato prostá modlitba obsahuje rozměr společenství – ve slově náš. Nikoliv pouze Otče můj, ale náš. Modlíme se společně, nejen jako jednotlivci, k našemu nebeskému Otci. Spolu uctíváme Boha a děkujeme za jeho dobrotu a za záchranu, kterou nám daroval. Jako církev také lépe přijímáme poznání jeho vůle, neboť sami poznáváme jen částečně.

V evangeliích Ježíš učí dvě přikázání – miluj Boha a miluj bližního svého jako sebe samého. Právě v církvi se oba tyto směry uskutečňují – milujeme Boha a milujeme naše bližní, tedy lidi, kteří jsou okolo nás.

Církev je chrámem Ducha Božího, který nepřebývá v budovách, ale v srdcích lidí, kteří přijali Krista jako svého Pána a Spasitele. Když se scházejí, ať už je to kdekoliv, Boží přítomnost je v nich a mezi nimi. Duch Boží svou přítomnost v církvi projevuje svými skutky a slovy, které dává jednotlivým věřícím a zjevuje tak rozličnými způsoby svoji moc a milost.

Církev je také v Bibli nazvána Nevěstou Kristovou, který se za ni obětoval, aby ji očistil a připravil ji svatou a bez poskvrny ke svatbě. Církev je složená z lidí všech národů, kteří uvěřili Bohu a milují jej celým srdcem. Bude s Kristem sdílet věčnost v jedinečném smluvním vztahu, který je tak hluboký jako manželství, o němž Bůh řekl, že dva se stanou jedním. Církev a Bůh, lidé a Bůh, kteří jsou v takovéto hluboké a nerozdělitelné jednotě lásky navěky.